U malíře Vladimíra Komárka

pátek 18. listopadu 2016
zdroj



Do křiku ptáků zavolal jsem cestou:
Ať žije malířství!
Ta závrať očí,
věčný neklid krve.
S ostychem klepám, bylo otevřeno.

Nejdřív jsem spatřil známý košík.
Byl růžový.
Malíř v něm kdysi namaloval
půl tuctu zabitých holoubátek.
V okně však vlála mu krajka
utržená z Eiffelky.

Ať žije Paříž! říkal jsem si v duchu.
To město chrlí nové obrazy,
obraz za obrazem,
jako včelí královna po svatebním reji
svá vajíčka.

Kdypak ta Paříž vlastně spí?
A hukot úlu, to je vodopád
slyšený z dálky.

Tu však je klid. Netopýří ticho
visí za drápky na čtyřech stěnách
hlavou dolů.
Jen občas zapraská tu stará skříň
a posteskne si,
jak bývalo dřív.
Zatím však malíř počal vyprávět.

- Kdybych měl někdy namalovat akt
a před stojanem vačkávala žena,
jako čeká pacientka v ordinaci
na stříbrné jehly akupunktury,
snad bych raději maloval
tichý smutek věcí,
které jsou tu a kolem dokola,
než živou dívčí pleť,
v jejichž sladkých odstínech
jako ve studánce
smáčí jaro nedočkavé oči.

- V obrysech věcí, na které se dívám,
maluji to,
co oči nevidí.
A to je umění.

- Však jako rybář vymne z živých ryb
průsvitné jiskry,
vynutím z věcí třeba násilím
jejich slzy.
A to je báseň.

Když jsem se chystal již k odchodu
a bylo kvečeru,
požádal jsem pana Komárka,
aby mi ukázal cestu
z pastelových krajin svých obrazů
k stanici autobusu.

- Jděte dolů po schodech,
přejděte most,
ale jen do poloviny,
až se octnete v obláčcích stromů.
A máte-li rád holubičí šeď,
stojíte před Notre-Dame.


Jaroslav Seifert

4 komentáře

Děkuji Vám za milé komentáře!

ZOOT

ZOOT

ZOOT

ZOOT