Knihy jsou lék

středa 18. července 2018
. . .

Jistě, kultura není zapotřebí k tomu, aby člověk přežil. K tomu slouží chléb a voda. Je pravda, že s chlebem k jídlu a s vodou k pití člověk přežije, aby však přežilo lidství v člověku, to nestačí. Nedojímá-li nás krása, nezavřeme-li oči a neuvedeme-li do pohybu mechanismy představivosti, nejsme-li schopni klást si otázky a spatřit hranice naší nevědomosti, jsme buď mužem nebo ženou, nikdy však člověkem. Není nic, co by nás odlišilo od lososa, zebry nebo tura pižmového.

. . .

Antoni G. Iturbe
Osvětimská knihovnice





....a za pár dní popíšu můj pocit z knihy, ale teď nemůžu, teď jsem jí dočetla a vydržela 412 stran bez slz, ty poslední stránky už to nešlo.

10 komentářů

  1. Silný, veľmi silný príspevok. ❤️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Velmi velmi velmi silná kniha o holce tak odvážné, až rozum zůstává stát. ❤️

      Vymazat
  2. Ja som si ju hneď po prečítaní tohto príspevku objednala☺️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě neskutečně moc potěšilo! 🖤 🖤 🖤

      Vymazat
    2. Kniha prišla. Prečítala som a rozdýchavam. Šokla má zmienka o Anne Frankovej. Ďakujem, Olivka

      Vymazat
    3. Děkuju! 🖤 Zmínka o A.F. mě rovněž překvapila a bylo to pro mě k neuvěření. Mám radost, že kniha nezklamala.

      Vymazat
  3. Milá Olívko, moc tě zdravím.
    Pro své žáky jsem celý rok připravovala cestu, která byla, a to nezastírám, hlavně pro mě nesmírně důležitá. Byla to cesta do Osvětimi. Posílám ti článek, který jsem napsala spolu s žákyní 7. třídy. Nejde tak ani o to, co jsem napsala já, ale jak to vnímalo to třináctileté dítě. Musím napsat, že děti byly naprosto neuvěřitelné a že jsem měla s sebou vybraných 34 dětí, o kterých jsem přesvědčená, že jim to v životě bude k užitku. Cesta to byla náročná, ale naprosto nezapomenutelná.

    Je to týden, kdy jsme navštívili jeden z nejhrůznějších nacistických vyhlazovacích koncentračních táborů v historii lidstva. Vzdělávací cestu jsme plánovali mnoho měsíců a nebylo vůbec jednoduché zajistit termín prohlídky. Každý den přichází do Osvětimi několik stovek pobídek, ale my jsme nakonec, po dlouhých jednáních, měli štěstí. Každoročně totiž tato tragická místa navštíví až 2,5 milionů lidí z celého světa. Nám se tedy prohlídku zabezpečit podařilo a 35 se nás 28. května 2018 vydalo směr Polsko. Cesta to byla po všech stránkách nesmírně náročná. Odjížděli jsme před třetí hodinou ranní a vrátili se chvilku před půlnocí. Celou cestu nás také provázelo horké a vyčerpávající počasí. Měli jsme v „nohách“ přes 1200 kilometrů. Nikdo z nás si ale vůbec neuměl představit to, co nás čeká na místě. Na každého působila atmosféra Osvětimi a Březinky jinak. Každý si musel v hlavě porovnat osobní pocity a myšlenky sám. Za všechny žáky vybírám slova žákyně 7. ročníku Aničky Olivíkové, která své postřehy a pocity vystihla velmi citlivě a osobitě.



    „Člověk si večer před odjezdem pomyslí, že nebude spát. Těší se totiž na výlet do Osvětimi. Lidé v té době asi také nespali, ale z úplně jiného důvodu než my. Pro většinu z nich to byla cesta smrti. Kdo z dětí v té době mohl vědět, že si dnes děti stejně staré jako ony budou prohlížet jejich černobílé fotografie, zavěšené na zdech bývalých kasáren v koncentračním táboře v Polsku? Nejspíš NIKDO. Když se pak procházíte po plynové komoře a dozvídáte se, že otvor ve stropě sloužil jako průchod pro plechovky s Cyklonem B, je téměř nesmiřitelné říct: „Tady, možná právě na místě, kde teď stojím, někdo před mnoha lety zemřel v děsivém a hrůzném utrpení.“ I my, kdybychom tam dříve stáli, bychom byli během několika málo minut mrtví. Je těžké jim pohlédnout do tváří a přitom si plně uvědomit, že všichni už zemřeli. Můžeme vidět pokoje, kde vězni přebývali, můžeme vidět vlasy lidí, kteří už neexistují, můžeme vidět místa, kde umírali, ale nemůžeme s nimi prožít jejich osud. Ovšem je důležité všechno TO vidět. Minulost by se neměla opakovat. Podle mě je nejhorší to, že když je nacisté posílali do plynových komor, nevěděli, že tam zemřou. Jiní členové rodin si možná mysleli, že je jen odvádí do jiné části tábora. Možná doufali, že se někdy shledají. Mě osobně napadalo při prohlídce hodně myšlenek, které by si mohli různí lidé myslet. Když jsme pak přijeli zpátky, rodiče a kamarádi se mě ptali, jaké to bylo. Jenomže… na to se nedá jednoduše odpovědět: „Bylo to dobré/ špatné.“

    BYLO TO JEDINEČNÉ A ZAŽÍT BYCH TO NA VLASTNÍ KŮŽI NECHTĚLA.



    Není možné porozumět poválečné Evropě a světu bez důkladné konfrontace člověka s pozůstatky Osvětimi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Martino,

      děkuji za možnost číst řádky, které jsi mi poslala a Anička Olivíková, která má to nejkrásnější jméno na světě a já doufám, že i po svatbě si ho nechá, má kromě jména na třináctiletou ještě neuvěřitelný sloh. Velmi výstižně vše popsala a já na místa, která zmiňuje, pohlížela s úplně stejnými myšlenkami. Ještě chci o knížce a mé návštěvě napsat, co ale napíšu i sem je, že kdo jednou Osvětim navštíví, "odveze si" jí kus s sebou.

      Marti, ještě jednou děkuji, za příspěvek i za to, jak děti učíš.

      Olív.

      Vymazat
  4. Krasny uryvek! Jsem cestinarka,nejspis jej napisu na dvere nasi skolni knihovny (tech turu pizmovych tam denne projde:-)).
    Na Vas blog se divam skoro kazdy den,je moc fajn. Moc mi vyhovuje,ze u vas najdu prispevky z nekolika oblasti,takze diky za milou inspiraci!
    Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Jitko,

      díky za tu radost, kterou díky vašemu komentáři mám. Budu se snažit být inspirativní i nadále. :)) Češtinářka bylo dřív mé vysněné povolání. Učitelství mě přešlo, toužila jsem po žurnalistice a nakonec jsem úplně jinde, ale láska k českému jazyku a literatuře zůstala. Jsem za to moc ráda.

      Mějte hezký den,

      Olív

      Vymazat

Děkuji Vám za milé komentáře!

NOTINO

NOTINO.CZ

ZOOT

ZOOT