Dvě knihy jednou ranou

úterý 15. ledna 2019
Když jsem dočetla Osvětimskou knihovnici a byla té knihy plná, plná všeho, smutku, emocí, dojmů a hlavou mi proudilo milión myšlenek, dala jsem sem jen pár vět z textu a o knize se rozepsat slíbila, až se trochu uklidním a vydýchám. A tak uplynulo půl roku? K Vánocům jsem dostala Tatéra z Osvětimi. Obě knihy vystihuje totéž. Mít opravdovou hromadu štěstí a ještě větší kupu odvahy, odhodlání a daru "být nad věcí" a pak koncentrační tábor člověk přežil (???). Na každé straně knih jsem přemýšlela, zda je lepší umřít nebo přežít. Zda se poté dá žít "normálním" životem, zda se dá vyrovnat se ztrátou svých nejbližších, nemyslet na hrůzy, které denně vidíte. U Osvětimské knihovnice jsem se držela a rozbrečela až na stránce, kde se psalo o tom, že se dostaly ven důkazy o hrůzách, jaké se v Osvětimi dějí a přesto bylo pro lidi, kteří mohli zasáhnout, jednodušší vše zamést pod koberec. Taková bezmoc a to jen čtete řádky o svědectví z minulosti. U tatéra byly slzy, když se potkal se svou životní láskou, volný, na ulici...tak, jak si slíbili v Osvětimi.







Do Osvětimi se jezdilo už na základní škole na "výlet" (to slovo mi přijde nepatřičné) a já se modlila, ať mě to mine. Sama jsem se tam vypravila v roce 2017. V roce, který pro mě nebyl nejlehčí ever, ale s odstupem to byl pro mě jistě rok nejzajímavější, nejvýživnější a v jistém slova smyslu nejúspěšnější. Musím říct, že určitě také proto, že jsem se do Osvětimi podívala, jsem tyto knihy o to víc prožila. Osvětim má pochmurnou atmosféru a i když se tváří jako obyčejná vesnice, to místo tíží. Lidé tam bydlí a žijí své "obyčejné" životy, chodí nakupovat do supermarketů a mají starosti jako všichni ostatní..., ale je to tam. Po návštěvě jsem každopádně přehodnotila život a jsem vděčná každý den za to, jaký je. 

15 komentářů

  1. Olívko,mám přečteného celého Arnošta Lustiga. Vážím si svého života,pohodlí, které máme a že jsem mohla ve zdraví a bezpečí vychovat své děti.Je mi 44.Ty knihy jsem byla schopná číst až kolem 30. roku. Včera jsem dostala krásnou knihu od dcery Geniální přítelkyně. Vůbec jsem poslední rok měla šťastnou ruku na krásné knihy. Jakmile dočtu knihu,nemohu se hned vrhnout na další. Musím ji "dožít", rozdýchat. Poslednívýroky si dělám i výpisky krásných myšlenek.
    S láskou
    Val

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejmilejší Val ♥, výpisky jsou nejvíc, tak to dělám! :)♥

      Vymazat
  2. Oprava: Poslední roky :)

    OdpovědětVymazat
  3. Olivko, vřele doporučuji knihu Hana od Aleny Mornštajnové. Teda je to taky síla. Přesně jak píše Val přede mnou, je třeba to dlouho rozdýchávat. Je tam právě vylíčeno, jak se žije potom. Taky nevím, jestli přežít bylo zrovna štěstí. Tu Osvětimskou knihovnici si určitě koupím. Pak zase nebudu stát za nic.
    Mějte se krásně, užívejte život a pište blog
    Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavli, děkuji, za tip na knížku, za milý komentář, za povzbuzení.

      Mějte se moc fajn! ♥ ♥ ♥

      Olív

      Vymazat
  4. Myslím, že ty "výlety" do Osvětimi by se měly znovu zavést. Sice nevím jak by to dnešní děti zvládly. My jsme kdysi dávno jeli v osmičce (víc ročníků tehdy nebylo) a zanechalo to ve mně obrovskou stopu, možná proto, že se vždy dokážu vcítit do dané situace a pak ji nesmírně prožívám.
    Tyto dvě knížky jsem nečetla a asi pro ně nešáhnu (nebo časem?),ale ráda bych doporučila knihu Exodus od Leona Urise.

    OdpovědětVymazat
  5. P.s. ještě jsem chtěla dodat. V době před koncem 2.sv.v. kdy houfně vyváželi slovenské Židy do koncetráku. Sousedka mé babičky ve spěchu dala babičce dva hrníčky s fotkama jejich dětí. Bohužel po válce se nepovedlo děti najít. Hrníčky jsem zdědila a kdykoliv se na ně podívám, vybaví se mi hrůzy které prožívaly děti s rodičemi, násilně pod rouškou noci (převážně) odvlečeny do aut, následně dobytčáků. S vyprávěni babi vím, jak často potichu nosili (aniž by hleděli, že schytají kulku do hlavy, pokud by je chytli)chléb a vodu lidem, kteři byli zavřeni ve vagónech a dlouhé hodiny stáli v mrazu nebo slunci na nádraží.
    Vzpomínky to byly natolik bolestné a hrůzné, že se mi nepovedlo toho vyzvědět více.

    OdpovědětVymazat
  6. Pokud byste měla zájem fotky hrníčků najdete na mém insta.

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Olívko, každou knihu a každý film o této hrozné tématice odjakživa čtu a sleduji, ať to dávají v případě filmů třeba i pozdě v noci. Jsou lidé, kteří o tom nic nechtějí vědět, ale mělo by se o tom mluvit! je to jen asi 80 let, co tu ty hrůzy probíhaly a když vidím, jak v Rumunsku, na Ukrajině a v Pobaltí vraždili lidé své židovské sousedy a němečtí vojáci si to točili , je mi z lidí všelijak. Dali průchod zvířeckosti.
    Nemělo by se na to zapomínat, strkat hlavu do písku.
    Jiřina z N.
    trvalkadahlia.blog.cz

    OdpovědětVymazat
  8. Četla jsem Tatéra z Osvětimi, rovněž Holanďanku, Mengleho děvče (obzvlášť síla), dva dny nazpět jsem dočetla Hanu, taky jsem četla knížku V šedých tónech (ta je ultra silná a je o deportacích do pracovních táborů na Sibiři v roce 1941,probrečela jsem si skoro komplet celou) a chystám se na A. Lustiga Vůně hořkých mandlí. Vždycky si mezi těmito knihami musím dělat pauzu, protože je to opravdu síla. Dokonce jsem se po přečtení Opuštěné společnosti dostala až k Hitlerově Mein Kampf. Prostě jsem chtěla pochopit, odkud ta jeho nenávist vůči Židům pramenila a kde se to zlomilo. Je to sice literární slátanina, ale alespoň ten první svazek bych doporučila přečíst. Bohužel to nebyl jen holocaus, ale i strašný pogromy v Rusku a stejně tak vyvražďování Srbů na Balkáně. Výborná je i Saravejevská princezna napsaná podle skutečné události a výpovědi lékaře. Vůbec nechápu, proč to pořád musím číst. Vždycky mě to zajímalo, jen mezi dvěma těhotenstvýma jsem s tím musela přestat, protože jsem to vůbec nezvládala číst a vracím se k tomu až teď. Loni jsem měla dokonce objednaný vstup do Osvětimi, ale semlelo se tolik podivných událostí, které mně zabránily tam odjet. Asi ještě nejsem připravená, ale jednou se tam chci vydat. Ještě mám v plánu přečíst Čapkovy Hovory s T.G.M. a stále tak nějak doufám, že se z těch našich stále se opakujících chyb poučíme, protože to jedeme pořád dokola. Ta svoboda je tak šíleně křehká ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O vyvražďování Srbů na Balkáně jsem poslouchala příběhy "skutečných" lidí, když jsem jednu dobu jezdila do Chorvatska...takovou hrůzu si nikdo ani představit neumí a téměř se o tom nemluví. Skutečná svědectví lidí, kteří s tím budou muset žít a denně se k tomu zvěrstvu v myšlenkách vracet. O Mein Kampf mi velmi barvitě vyprávěla sestra, protože já taky chtěla pochopit proč. Jestli to vůbec chápat lze. Na Mengeleho se chystám a popravdě? Sbírám odvahu, protože mi stačí jen zmínka o něm ve výše uvedených knížkách a taky povídání lidí, které jsem četla v Osvětimi. Svoboda a důstojnost je to nejvíc, co člověk může ztratit. Budu číst dál, protože nemám v povaze tvářit se, že o čem nevím, to se nestalo. A taky nechápu svou "fascinaci" těmito událostmi. Možná je to strach. Díky, Baru, za komentář.

      Vymazat
    2. Ano, možná je to strach, protože pořád dokola opakujeme stejné chyby. Díky za podnět a když narazíš na nějakou zajímavou literaturu, budu ráda za tip. Měj se krásně.

      Vymazat

Děkuji Vám za milé komentáře!

Baťa

NOTINO

NOTINO

NOTINO