Kanzóny pro Lauru

Nemůže žít, aniž by ji vídal,
a nechtěl by zemřít, aby ji mohl dále milovat

zdroj

Já myslil, že snad budu žít i dál,

jak žil jsem všechna uplynulá léta,

nesnižovat se k novým nástrahám.

Teď však, co ke mně vlídně nezalétá

pohled mé paní, hle, nač jsem se dal,

ne tebou, lásko, hnán! A nevím sám,

zda sebou pohrdám,

že ve svém věku dočkal jsem se pádu:

sám si to světlo kradu,

bez něhož nelze v strasti mé být živ.

Proč nesáhl jsem dřív

k té špatnosti, jež teď mě přepadá?

Je méně hanba hřešit za mlada.

Ty sladké oči, z nichž jsem život pil,

mi dávaly tak štědře světlo svoje,

svou božskou moc, že byl jsem v počátcích

jak ten, kdo žije ne z vlastního zdroje,

ale spíš z tajně darovaných sil,

aniž jsem pro ty velké dary zpych.

Teď, i když je to hřích,

sám dopouštím se loupeživé zrady.

Jen ten, kdo zmírá hlady,

sáhne až k tomu, co by jindy snad

chtěl jiným vytýkat.

Když zavřely se ruce slitování,

kéž lásky hlad mě omluví a brání.

Já vyzkoušel už tisíc různých cest,

čím na tom světě ukojit svou bídu

a na den obejít se bez nich, sám:

duše však nikde nedochází klidu

než u těch čistých, andělskýh dvou hvězd.

Tak já, věc z vosku, k ohni pospíchám.

A slídím tu i tam,

kde stihnout nestřeženo, co mě láká,

jak v hustých větvích ptáka,

jenž, méně ve střehu, se lapí snáz.

Tak z jejích hebkých řas

úkradkem lovím svity náhodné

a hltám je a padám do ohně.

.....

Francesco Petrarca