Psaní

Myslím, že už jsme jednou zmínila, že ke mně nápady na psaní přichází přesně v tu chvíli před usnutím, než upadnu do úplného kómatu. Buďto tedy překonám svou lenost a rychle si udělám poznámku do notýsku a zaznamenám alespoň hlavní myšlenky, protože všechny věty už bych nepochytala, nebo usínám a doufám, že si ráno vzpomenu.

Přesně tak to bylo i včera. Usnula jsem....a ráno? Nevím. Temno. Pak jsem si vzpomněla, že bych si moc ráda přečetla osobní lístek, který jsem včera dostala (děkuju!!!) a najednou mi svitlo. Chtěla jsem psát o osobních vzkazích a dopisech. Těch, psaných rukou. Jsou srdečné a upřímné a já si je ráda schovám, abych se k nim po čase zase vrátila a vybavila si milý okamžik a člověka, který byl autorem. Mám krabici plnou vzpomínek, jsou v ní zápalky z oblíbeného rockového klubu, fotky, lístky z kina, debilní notýsky, do kterých jsem si zapisovala ještě debilnější momenty. Chtěla jsem některé z nich vyhodit asi milionkrát, někdy se tu bednu bojím i otevřít....ale pak si řeknu, že jednou třeba změním názor a tak je schovaná a jen do ní občas něco přidám, ale třídit nebudu.

Čím jsem si však jistá je, že já budu psát lístky a vzkazy dál, ručně. Přesto však nezanevřu na maily a zprávy poslané telefonem, ale když to půjde, napíšu a pošlu poštou!

zdroj

Někdy si připadám prvorepubliková. A vy?