Fotky

sobota 22. srpna 2015
Nedávno jsem na facebooku narazila na odkaz na tento článek. Ve zkratce pojednává o tom, že by se člověk neměl upínat k fotkám a vzpomínkám, měl by se víc soustředit na to, co je právě teď. Nevzpomínat, protože minulost nezměníme, stalo se. Prohlížet si svět očima a ne přes objektiv. A pak, úplnou náhodou, pár dní na to, jsem četla článek na podobné téma, který ale popisoval přesný opak. Bylo to tady, u Ingrid. A já se s jejím článkem naprosto ztotožňuji. Vzpomněla jsem si u něj na jedinou věc. Když jsem jednou, při docela "obyčejné" návštěvě, vyfotila babičku. Nikdy jsme si doma nepotrpěli na nějaké oficiality, prostě jsme si poseděli u kávy a jen jsme povídali. Byla už nemocná a nosila proto i pohodlný oděv, "podoma" tomu říkáme, a já ji fotla, v domácím svetru a nějakých plandatých kalhotách, čímž chci říct, že neměla naondulované vlasy a mašli pod krkem. Ona se na té fotce sobě nelíbila a já ji na její přání smazala, protože přece ještě bude příležitost. Za pár týdnů byly Vánoce a já, ač jsem foťák měla u sebe, nefotila. Užívala jsem si kouzelný okamžik Štědrého dne. Vánoce zas budou příští rok. Byly. Ale bez ní. Nikdy na ni nezapomenu, ale ta smazaná fotka, ta mě bude mrzet do konce života. Od té doby fotím. Všechno. Fotky pro mě jsou vzpomínky. Pamatuju si povlečení z mé dětské postýlky, na kterém byly děti s balónkama, pamatuju si, jak voněl mamky zimní kabát, když pro mě přišla do školky, babiččin prádelník, můj první byt a jak do něj odpoledne svítilo slunce. Pamatuju si každou zprávu, kterou mi kdy Tomáš napsal, přesto si je všechny schovávám a jestli mi někdo šlohne mobil, samou láskou se rozplyne. :D Pamatuju si jaké v konkrétní den bylo počasí, když jsme spolu šli na první, druhou, desátou schůzku. Pamatuju si dokonale, ale obrázek ty úžasné pocity ještě umocní. Fotky voní lesem a šumí mořem, fotky mluví, umí potěšit a rozesmát, nebo taky ne... Neumím si představit, že nemám svá alba fotek z dětství. Fotky, co dělal táta a u vyvolání některých jsem seděla ve vaně ve zhasnuté koupelně při červené žárovce a koukala na to kouzlo, kdy se na papírku, po vymáchání v hrozně páchnoucí "vodě", zrodí obrázek. Ten, co uchová kouzelný okamžik nafurt! Mám ráda své vzpomínky! :)

zdroj


A na závěr bych chtěla poznamenat, že jsem nechtěla nikoho dojímat. Bylo to jen takové malé zamyšlení. Co člověk, to názor a já to respektuju. Jak to máte vy?

12 komentářů

  1. ... už jsem to tu někde psala ... kdybych musela narychlo z baráku ... co bych vzala jako první? ... byly by to fotky ... moc ale moc by mi chyběly ... takže článek mě potěšil ...
    Hezké dny přeju ! Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hezké. Moje máma říká to samé! :)) Hezké dny, Jarko! :)

      Vymazat
  2. Krasne si to napisala. Uplne suhlasim, fotky maju svoju historiu...ked nam niektore okamziky vyprchnu z mysle, fotky nam ich pripomenu. Zacitime opat tu atmosferu....
    Dnes sa tiez chystam fotit, maminka sa vydava podruhe (otec zomrel). Tak mi drz palce nech sa mi podaria take, co zachytia atmosferu, radost a smiech.... ❤

    OdpovědětVymazat
  3. Joo, já měla taky děti s balónkama!
    A zástěrku do školky modrou s námořníkama.
    Jasně, fotky,proč ne - je to historie, je to kontext, je to kontinuita a člověk si nepamatuje všechno, co by chtěl. S postupem času čím dál míň :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zástěrka oranžová s modrýma muchomůrkama. :))

      Vymazat
  4. Já s tebou úplně souhlasím Olivko! Někdy je mi protivné fotit, že tím otravuju ostatní, třeba noreček to taky nemá moc rád, ale pak mě mrzí, že jsem si to nevyfotila, protože v té fotce je ta vzpomínka tak nějak zakonzervovaná nebo co. A hlavně fotka je pak často spouštěč vzpomínek, takový kouzelný knoflík, který nám připomene všechny vůně a chutě a pocity, které jsme už možná časem zapomněli :) Krásný článek <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám to stejně, moc hezky jsi to napsala. <3

      Vymazat
  5. S tým čo si napísala Jani sa nedá nič iné len súhlasiť. Ja robím účtovníctvo. Pre mňa je to des a hrozne nezáživná činnosť. Skôr než začnem účtovať, otvorím si v počítači naše albumy a pozerám si fotky. Fotky z dovoleniek, z Vianoc, z rôznych osláv a stretnutí. Usmievam sa pri tom a to ma naštartuje k tej nezáživnej činnosti - účtovaniu. Vďaka za všetky tie fotky, ktoré som kedy spravila. Krása. Andrea

    OdpovědětVymazat
  6. Olív, naprostý souhlas. Kolikrát mě mrzole, že jsem někde něco necvakla...a že toho cvakám dost :-))). A fotky si prohlíží rádi i moje děti a přijde mi že díky nim si třeba Adam pamatuje věci , které by už jinak dávno zapomněl. Nedávno jsem si prohlížela fotky , které fotil můj děda v době , kdy mít doma fotoaparát nebylo vůbec běžné a právě v té době se lidé na příležitost nechat se vyfotografovat extra oblékali a čančali, ale děda byl asi dost pokrokový, protože dělal právě spoustu momentek jen tak z běžných dnů, kde se lidi neusmívali do kamery, ale prostě se zrovna věnovali práci, zábavě dětem...a je to zvláštní protože tyhle malé černobílé fotky většinou mívají právě tu upjatou atmosféru. Je na nich třeba můj táta od narození a to se narodil 1931.Takže za mě fotky rozhodně jo ...a hodně:-))).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skvělá historka o dědečkovi. A je moc fajn, že k fotkám vedeš i své děti. To se u vás bude jistě dědit. :)

      Vymazat

Děkuji Vám za milé komentáře!

NOTINO

ZOOT

ZOOT

NOTINO