Šaty, šatičky!

pondělí 31. srpna 2015
Ano, přiznávám, že tento střih šatů sluší víc subtilnější postavě než mám já, ale...já se v nich taky cítím dobře. To jsou moje "zástěrkové" šaty. Tak jim říkám. Jsem na ně (sebe), tak pyšná. Holky, vy, co šijete, vy tomu asi nerozumíte, ale já se tak nadřela. Nechtěla jsem přijít o poslední prázdninový víkend venku, tak jsem šicí stroj dotáhla na zahrádku a šila tam. Potila bych se u toho, i kdyby bylo o deset stupňů méně. Rozumějte, jestli jsem do dneška ušila nějakou sukni do gumy (i to bylo před patnácti lety) a to jsem ji ještě vytvořila ustřihnutím vrchní části šatů, tak to je moc. Neumím šít, nemám trpělivost a chybí mi šikovnost. Zakousla jsem se jako buldog a šila, párala, hodně, a šila. Máááám je! Své šedé, plátěné, oversized (v mém případě je tento výraz víc než na místě!!! :) šaty.





 




Musím přiznat, že ta dřina mě vůbec neotrávila tak, jak jsem původně předpokládala a přesto, že bystré oko najde nedostatky, neodradilo mě to. Bála jsem se, že je nedošiju, že mě to vážně přestane bavit dřív než v půlce. Překvapení!!! Půjdu si koupit další látku, protože nápadů a představ mám spoustu. Ještě jsou kousky, které bych chtěla a nemůžu je sehnat. Navíc, mít originál, to je něco, co mě vážně žene kupředu. Kdybych šla 1. září do školy, vezmu si je! .)

Šiju

neděle 30. srpna 2015
No, šiju. Spíš se o to snažím. Sháněla jsem totiž šaty. Obyčejné. Střihově nenáročné. Bavlněné nebo lněné. K podpatkům i teniskám. Prostě šaty na léto. Žádné složitosti, jednoduché. Rukáv krátký nebo 3/4, délka ke kolenům (už nejsem žádný diblík). Když jsem k tomu přidala požadavek jednobarevné, nejlépe šedé, byl konec.



zdroj

Sehnala jsem úžasný šedý kreš, střihově pak posloužila Burda z roku 2000 a mně už chybí jen všít rukávy. Musím říct, že jsem servaná jak borůvka, tolik se snažím. :) Doufám, že se povedou a já se Vám v nich brzy ukážu. Abych to uvedla na pravou míru, dohlíží na mě sestra a za její velké asistence se snažím dosáhnout cíle. Všechny mé nezdary trpělivě opravuje, páře a občas taky vrací k přepracování, to abych se to sama naučila. A tak už umím prošít kapsy do oblouku například. Což jsem si ještě ráno ťukala na čelo, že jako já šiju maximálně rovně, do zatáčky ani náhodou.... Moc si přeju, aby mě šití začlo bavit a abych toho zvládala sama co nejvíc, tak snad....znáte tu mou trpělivost. 

Hezkou, co nejvíc tvůrčí neděli přeji!!

Jak mi obrázky štěstí přinesly

sobota 29. srpna 2015
Kdo by to byl řek, že mi ty hodiny na pinterestu a skládání obrázků navzájem k sobě, jednou k něčemu budou. Můj první úkol. Interior designer exam. Část prezentace formou koláže na téma "Dream living room". 

. . .


 
Struktury

Barvy


Výrobky

Podlahy





. . .




Dobrý člověk ještě žije

pátek 28. srpna 2015
Já: "Dobrý den, máte eucalyptus?" (úplně slyším, jak si spousta z vás jen pomyslí "zas???")
Květinářka: "Dobrý den, nemáme." (tady jsem si "zas" pomyslela pro změnu já :D :D)
Já: "A míváte ho?"
Květinářka: "Hrozně málo, zkuste OBI."
Já: "...ale já nemyslím v květináči...."
Květinářka: "Jo, vy myslíte řezaný? Tak ten bude zítra. Stavte se odpoledne."

Zítra:
Dobrý den, já si jdu pro ten eucalyptus.
Dobrý den, tak kolik ho chcete?
......
Máte ho běžně?
Většinou ve čtvrtek vozí zboží, ale já Vám dám vizitku a když zavoláte, že jste to Vy a že ho tady kupujete, tak my Vám ho vždycky připravíme!!!!

♥ ♥ ♥

Bože, kde ta dobrá duše byla do dnešního dne?


Co z toho plyne? Hodně si přejte a k tomu buďte hodně urputní a neslevujte z ničeho! Každý ten svůj "eucalyptus" prostě jednou dostane, to je jasná věc! ;)

Setkání ve zdviži

 
zdroj


Vstoupili jsme do kabiny a byli tam sami dva.
Pohlédli jsme na sebe a už jsme nedělali nic jiného.
Dva životy, okamžik, úplnost, blaženství...
V pátem patře vystoupila a já, který jel dál,
jsem pochopil, že už ji nikdy nespatřím,
že je to setkání jednou provždy a už nikdy víc,
že i kdybych šel za ní, šel bych za ní jako mrtvý,
a že i kdyby se ona vrátila ke mně,
vrátila by se už leda z onoho světa.


Vladimír Holan
Setkání ve zdviži

Obří okna

čtvrtek 27. srpna 2015
Obří okna rovná se hodně světla. A to mě ba. A taky ty kytky. Ty udělají i z loftu, který může spoustě lidem připadat nepříliš útulný, velmi příjemný prostor. 

Já si bydlení bez svých květin neumím představit. Zrovna včera jsem mohutně přesazovala, aby měly holky víc místa (trochu už se nevlezem domů). Kromě přesazování, občasného hnojení a zalévání max jednou týdně, svým kytkám žádnou extra péči neposkytuji. Za to láskou je zahrnuji hojně. Mám své zelené přítelkyně opravdu ráda a myslím, že ony to vědí a je to pro ně nejvíc. Mé kytky mají také rády čas pro sebe a velmi ocení, že jsem celé dny v práci nebo že odjíždím. To pozoruji zvlášť u orchidejí, které mám v našem "prázdninovém bydlení". Nikdy nekvetly tolik, jako když jsme se odstěhovali. Pokaždé, když teď za nima přijedu, vítá mě nový šlahoun plný květů. 

Myslím, že kytek se člověk nesmí bát, pokud je chce úspěšně pěstovat, stačí je jen milovat. #rým



Přála bych si uspořádat večírek přesně na takovém místě. Pozvat hosty a prostřít stůl. 





pictures © vosgesparis

Koláže, že...

středa 26. srpna 2015
Druhá část mého sobotní řádění s obrázkama, pohlednicema, vizitkama a vším možným. Důkaz, že tvořit se dá opravdu ze všeho. Taky tak rádi sbíráte různé zajímavé předměty? Já jo. Další barevná smršť. K červené, ještě žlutá. Na nástěnce je téměř všechno, co jsem sebrala na loňském Designbloku. To vše je pak doplněno dvěma pohlednicema (se slepicí a se šampaňským) z knihy Každý den výjimečný. Vogue je z levných knih za devět korun českých. Dvě horní polaroidové fotky jsou vizitky e-shopu Hnst.ly. Běžící koně pak vizitka fotografky Irene Suchocki, kterou miluju a díky Dej mi dárek mám od ní dvě fotky doma. Nejmilejší překvapení, že dílo Irene Suchocki od srpna koupíte v IKEA v maxi rozměru jako obraz (tady a tady).





 

Zvířátka z hračkářství jsou nastříkána barvou ve spreji, aby vypadala jako "sochy". Dost mě rozesmálo, když jsem si všechny dekorace, které jsem na koláže přivezla, rozložila na zemi a viděla pohlednici s prostřeným stolem, na kterém je, mimo jiné, slon a žirafa. Někdy se to tak hezky povede. Toto všechno už zdobí komodu.



Jeden pokoj

úterý 25. srpna 2015
Vždycky, když vidím šikovně zařízený malý prostor říkám si, jestli bych takto uměla bydlet. Když na něj tak koukám, myslím si, že by to šlo. Upřímně si ale bydlení v jednom pokoji, kde je spaní, kuchyňský kout i obývací, dokonce i malé pracovní místo, neumím představit.

 



Pro velké návštěvy to tady není, protože "obývací pokoj" je zde zastoupen pouze rohovým křeslem z kolekce IKEA PS 2014. Za to kuchyň je vyřešena velmi chytře a mám pocit, že ani my, v bytě o dost větším, velkorysejší místo pro vaření nemáme.

 



Tak schválně, komu z Vás by to takový byt stačil?

Podlaha

pondělí 24. srpna 2015
Blbá!!! Ve zkratce, náš boj s podlahou dopadl 1:0 pro podlahu a celkově to vypadalo, že seriál A je to! dostal živé obsazení. Doteď jsem myslela, že dvě pitomé postavičky z večerníčku a jejich přihlouplé příhody jsou úplně sci-fi. Omyl. Jsou ze života a ty dva "tydýty" po tomto víkendu beru jako své nejlepší přátele. Co se práce týká, jistě bychom si skvěle rozuměli. Nábytek jsme z pokoje vystěhovali, abychom ho o den později natahli s velkou potupou zpět do téhož interiéru.

On je ten náš pokoj, takový pokusný králík. Učili jsme se na něm malovat, za rok tapetovat, pak jsme se odstěhovali do našeho současného bytu a sem jezdíme dělat pokusy dál. Taky nové omítky jsme tu natrénovali. Tady si hraju na interiérovou designérku a zkouším, které barvy snesu a co už je moc.

Tentokrát jsme se snažili odstranit starý nátěr z dřevěných prken. Byla to taková "hezká" hnědá barva. Zkoušeli jsme to dát dolů opalovací pistolí, taky bruskou a rotační rašplí. Prach barvy terakoty se přilepil úplně na všechno. Nátěr však nešel dolů ničím, co jsme měli k dispozici a tři velmi špatně obroušená prkna mě zaměstnala na celý den co se úklidu týká. Musela jsem umýt okno a dveře, taky zásuvky, omést stěny, vydrhnout topení, zhruba dvacetkrát vytřít podlahu... Prostě úplně ztracené dva dny. Hlavně, že mám zarámované obrazy, že ano? To jsem stihla, než jsme se do té roboty pustili... Vize byla ta, že prkna natřem bílou lazurou a necháme prosvítat dřevo. Haha.

Když vidím tento interiér, mám chuť tu proklatou podlahu natřít na černo!





zdroj

Přerámováno

neděle 23. srpna 2015
Na víkend a kousek jsme opět odjeli do našeho "pokojíčku" na vesnici. Budeme brousit podlahu, protože jsme se rozhodli zbavit koberce a zkusit obnovit dřevěnou podlahu pod ním. Po pořádné práci musí přijít odměna a já se těším na dekorování. 

Než jsem ráno vyrazila, bez ladu a skladu jsem naházela do tašek balící papíry, pohlednice, výstřižky, vizitky, katalogy, prostě všechno co já sbírám a schovávám. To se pak vždy tetelím radostí, že mé sběratelství občas přijde vhod. Nakonec z té různorodé změti vznikla moc hezká koláž a červenobílý balící papír (???), který jsem bůhvíproč kdysi hodila do košíku k potravinám, že možná nastane jeho čas, konečně našel využití. Tak moc se mi líbí kontrast starých rámů s moderními motivy v nich. Původně vypadaly takto. A jaké různé barvy už v pokoji byly třeba tady. Ano, jsem blíženec.

Použité obrázky jsou z nového podzimního katalogu Manga  a jarního H&M. Já zarámuju opravdu cokoliv.


 


© by oliv

PS: Nevzala jsem si s sebou stativ, tímto se omlouvám za neostré fotky. :(

Fotky

sobota 22. srpna 2015
Nedávno jsem na facebooku narazila na odkaz na tento článek. Ve zkratce pojednává o tom, že by se člověk neměl upínat k fotkám a vzpomínkám, měl by se víc soustředit na to, co je právě teď. Nevzpomínat, protože minulost nezměníme, stalo se. Prohlížet si svět očima a ne přes objektiv. A pak, úplnou náhodou, pár dní na to, jsem četla článek na podobné téma, který ale popisoval přesný opak. Bylo to tady, u Ingrid. A já se s jejím článkem naprosto ztotožňuji. Vzpomněla jsem si u něj na jedinou věc. Když jsem jednou, při docela "obyčejné" návštěvě, vyfotila babičku. Nikdy jsme si doma nepotrpěli na nějaké oficiality, prostě jsme si poseděli u kávy a jen jsme povídali. Byla už nemocná a nosila proto i pohodlný oděv, "podoma" tomu říkáme, a já ji fotla, v domácím svetru a nějakých plandatých kalhotách, čímž chci říct, že neměla naondulované vlasy a mašli pod krkem. Ona se na té fotce sobě nelíbila a já ji na její přání smazala, protože přece ještě bude příležitost. Za pár týdnů byly Vánoce a já, ač jsem foťák měla u sebe, nefotila. Užívala jsem si kouzelný okamžik Štědrého dne. Vánoce zas budou příští rok. Byly. Ale bez ní. Nikdy na ni nezapomenu, ale ta smazaná fotka, ta mě bude mrzet do konce života. Od té doby fotím. Všechno. Fotky pro mě jsou vzpomínky. Pamatuju si povlečení z mé dětské postýlky, na kterém byly děti s balónkama, pamatuju si, jak voněl mamky zimní kabát, když pro mě přišla do školky, babiččin prádelník, můj první byt a jak do něj odpoledne svítilo slunce. Pamatuju si každou zprávu, kterou mi kdy Tomáš napsal, přesto si je všechny schovávám a jestli mi někdo šlohne mobil, samou láskou se rozplyne. :D Pamatuju si jaké v konkrétní den bylo počasí, když jsme spolu šli na první, druhou, desátou schůzku. Pamatuju si dokonale, ale obrázek ty úžasné pocity ještě umocní. Fotky voní lesem a šumí mořem, fotky mluví, umí potěšit a rozesmát, nebo taky ne... Neumím si představit, že nemám svá alba fotek z dětství. Fotky, co dělal táta a u vyvolání některých jsem seděla ve vaně ve zhasnuté koupelně při červené žárovce a koukala na to kouzlo, kdy se na papírku, po vymáchání v hrozně páchnoucí "vodě", zrodí obrázek. Ten, co uchová kouzelný okamžik nafurt! Mám ráda své vzpomínky! :)

zdroj


A na závěr bych chtěla poznamenat, že jsem nechtěla nikoho dojímat. Bylo to jen takové malé zamyšlení. Co člověk, to názor a já to respektuju. Jak to máte vy?

TCHIBO

ZOOT

NOTINO

BAŤA